středa 24. srpna 2011

Reinkarnace staršího počítače

2 komentářů
Jak asi všichni víte, tak můj notebook aktuálně neslouží a tak jsem začal situaci nějak řešit. Nejprve jsem si na aukci vybral pár pěkných malých počítačů do 1500kč i s poštovným - většina jich vypadala pro mé potřeby dostatečně - leč slabší verze GMA mě trochu odrazovala. Ale pak přišla ta myšlenka!

Vezmu si ten počítač co mi leží v pokoji vedle psacího stolu! Geniální.

Svého času to byla dosti výkonná mašinka(akt. cca 2ghz, GF 6800XT, a zůstalo jen 512MB), do které jsme s bratry často vrážely naše úspory, jenže jak jsme opouštěly domov a postupně si pořídily notebooky a domů nový desktop... Jednoduše se na něj zapomnělo a domov si z něj udělaly pavouci - doslova.

Tak jsem ho vzal, hodinku ho čistil a pomalu odstraňoval nepotřebnosti - rozuměj mechaniky. Až byl stroj kompletně čistý provedl jsem úspěšné spuštění. Šlape v pohodě.

Ve druhé fázi projektu bylo třeba zrušit velkou starou Case - tu se mi fakt do Brna tahat nechce - i když bych sní mohl udělat krásnou postapo Case. Jenže šel jsem na to jinak -> všecko jsem to vymontoval - naštěstí se takové věci nezapomínají a křupnutí při vytahování desky (jeden šroubek jsem zapomněl) byl jen planý poplach :D

Chtěl jsem to celé chtěl přepracovat do malé krabičky.

Vzpomněl jsem si na pár technických důvodů proč jsme koupily nový např. grafika špatně drží v portu... Takže jsem vymyslel jiný způsob - ale to můžu udělat až na kolejích - takže pak ukážu. A jak to aktuálně vypadá? Takhle:

pátek 19. srpna 2011

Časové omezení her. WTF?

2 komentářů

V posledních letech se světem rozmohly všelijaké webovky, klikačky a podobné dnes již "fejsbukové" hry. Jejich specialitou je časové omezení tzn. každý hráč má určitý počet tahů, který se mu postupně doplňuje což ho nutí se ke hře vracet i několikrát denně - a nebo si tahy koupit. U multiplayerových her je to trochu pochopitelné, přece jen ten kdo se na hru může podívat dvakrát denně není potom tak znevýhodněn jako někdo kdo má potřebu u toho seďet neustále - což množí řeší jednoduše -> hrají takových her víc naráz.

Jenže má takovýto systém opodstatnění u singleplayer her?

K této otázce mě dovedla nová, možná první "velká" hra pro facebook Kings bounty: Legions. Tedy webová verze docela známé série inspirující se u Heores. Takže před sebou máte ostrov s městy, ve kterých nakupujete vojsko, kouzla a plníte úkoly. Oproti původní sérii je cestovatelská část docela osekaná a velká část hry se zaměřuje na boje. A máte omezený počet tahů. Nějaké opodstatnění? Abyste hru mohly hrát jen deset minut a zapnout ji zase za půl hodiny? To je docela dost otravné a ve výsledku to znamená, že místo abych si hodinku zahrál musím hru vypínat a zapínat v průběhu celého dne takže nad tím strávím zbytečně víc času... ale odpověď je jiná: Rejžování penízků.

Pomalu se dostáváme do doby, kdy si hru prostě nekoupíme, nebudeme platit měsíční poplatky ale jen jednotlivá kliknutí. Může to mít jisté výhody, při občasném hraní ale při aktivnějším to poleze šíleně do peněz. Jsem zvědavý jak se to bude dál vyvíjet a co vy?

sobota 13. srpna 2011

Velké prázdninové stěhování

0 komentářů
Když jsem před dvěma lety odjížděl do Brna s batůžkem, jednou taškou a bookem, tak by mě asi nenapadlo jak moc se můj hmotný majetek rozšíří. Uvědomil jsem si to až když jsem se rozhodl odjet na pár týdnů domů. Prostě jsem musel někam odklidit Monitor, klávesnici, dvacet knih, tunu papírů, stativy, kancelářskou židli, polici, stůl, dvě čínky, několik párů bot, spousty oblečení, toustovač, konev, konvičku, hrnce a hrníčky, talířky, polštář, deku, medvídka... Byla to dřina.

Ale teď už se flákám doma - převážně si čtu, nebo zírám na reprízy pořadů - asi se ptáte proč nedodělám Devils Furniture? No, je to tak, že můj notebook se rozhodl nespolupracovat. Vypadá to na prasklou základní desku, takže sice funguje ale i sebemenší pohyb ukončí jeho činnost. Dokonce ani klávesnice na obrazovce nepomohla. Doufám, že se jeho smrt podaří ještě nějak odložit, ale když on mě tak nutí do něho mlátit...

Takže je v plánu dočasné přemístění práce na jiný stroj.

Nebudu Vás déle zatěžovat, stejně to nikoho nezajímá. ;)

čtvrtek 4. srpna 2011

Horolezecká stěna

0 komentářů

Poslední nádech s pocitem pevné půdy pod nohama. Lehký výskok s pevným úchytem. Pravá noha se pohodlně opírá, ta levá se krčí na malém kousku tvarovaného kamene. Rychlý pohyb vzhůru. Všechny svaly a klouby v těle střídavě pracují. Obě ruce pevně obejmou masivní výčnělek. Nádech. Zatnutí svalů a vytažení celého těla. Nohama se snažím něčeho zachytit a naštěstí se mi to brzy daří, protože ruce již začínají protestovat.

„Uff, to byla dřina“ projede mi myšlenka hlavou.

Další úsek je samozřejmě těžší. Výškrabu se výš – nohy podepřené výčnělkem, jež před chvíli tak dobře posloužil, ale pro dvě nohy není tak velký jak se zdál. Levou rukou se snažím držet kousíčku barevného kamene s tou pravou vyhlížím vhodné umístění.

„Támhle“ řeknu si, při pohledu na vzdálený výčnělek.

Připravuju se ke skoku. Odraz. Tělo sebou pleskne o stěnu, prsty obou ruk se pevně zachytí – nohy visí ve vzduchu. Sakra! Prsty sklouznou po kameni. Letím vzduchem. Prásknu sebou o druhou stěnu a pak už se jen udýchaně nechám spouštět dolů.


Aneb takový pokus trošku akčněji popsat včerejší sportovní zážitek z horolezecké stěny. Dělal jsem to poprvé a musím říct, že je to zajímavá a fyzický náročná zábava. Rozhodně mám v plánu zajít někdy znovu.

pondělí 1. srpna 2011

Nazvaly mě automatem!

0 komentářů
Volná pracovní doba, prémie za každý úspěch, bonusové peníze přímo na ruku a žádná fyzická námaha, tak by nějak by se asi dala popsat ideální práce a v call centrech je to dost podobné.

Práce je to jednoduchá a může se zdát, že kromě schopnosti plynule mluvit víc nepotřebujete, ale rozhodně to není práce pro každého. Všechno začíná klasickým pohovorem, který je následován školením komunikace a produktu (musíte alespoň trochu vědět co prodáváte) a před samotnou akcí může přijít test a první ostré volání se zkušeným kolegou.

A pak vám už jen systém vytáčí čísla a vy říkáte:“Dobrý den u telefonu Jan Sedlačík ze společnosti ***, hovořím prosím Vás s panem…“, něco odříkáte, na něco se zeptáte a podle toho pak zase něco odříkáte a pak odpovídáte na otázky a doufáte, že to vyjde.

Někteří klienti jsou fakt nepříjemní, ale mě osobně trochu překvapilo, že většina lidí byla spíš příjemná a s některými jsem se i zasmál, ve skutečnosti mě asi jen jeden doslova sprostě vynadal, ostatní buď zavěsily v půlce slova nebo vysvětlily svou situaci – už nejsou u společnosti (njn, databáze mizerná :D), nemají čas, řídí atp.

Co mě ovšem překvapilo je situace jiná – lidé si od Vás všechno poslechnout, třeba se i na něco zeptají a pak Vám teprve řeknou, že nemají zájem… Ovšem ještě horší je pokud se jim to líbí, ale stejně to nechtějí (Proč? -> Nevím), nebo platí jinde víc, ale za žádnou cenu nemají zájem ušetřit – někteří kilo, jiní tři… To mi prostě nikdy nešlo do hlavy.

Některým jsem pomohl ušetřit peníze, jiným čas (ti co to chtěly) a jiným jsem dal větší využití jejich notebooku.. Troufám si tvrdit, že jsem to nevnutil/neprodal nikomu, kdo by to nevyužil, leč právě to byla z pohledu kariéry chyba, i když důchodci bez počítače, typický člověk z databáze k niž jsem byl nejčastěji připojován, by neprodal internet ani Joe Girard.

První týden byl docela pohodový, druhý týden nastoupil hrozný stereotyp a nechuť a ten třetí jsem z toho onemocněl – doslova… Uf, jak se mi ulevilo, když jsem se s koučem domluvil na konci – poslední směna mě pak bavila.

Nu což, evidentně nejsem dobrý prodejce (jednou jsem vyhrál zmrzlinu a energeťák), ale spíš je to hodně o psychice a schopnosti být automat. Doporučuji každému si to aspoň zkusit – nejenže pořádně potrénujete povídání, ale také nějakou tu argumentaci, reakce, trpělivost a já se tam ještě naučil azbuku ;)