Před rokem tu byl podobný název, který oslavoval velkou událost a to, že jsem po dvou letech objevil hru, která si dokázala udržet mou pozornost až do konce - tzn. dohrál jsem ji. Byl to Dukem Nukem Forever a abych udržel tradici tak jsem včera dohrál další hru.
Nutno říct, že jsem to nehrál sám - ale se dvěma dalšími hráči, sedících kolem mne, protože sám bych u toho nevydržel. Vlastně jsem z úplně stejným způsobem kdysi dávno dohrál Diablo 2 na dvě obtížnosti za Paladina. Bavilo mě to? Vcelku ano, občas se sice projevila jistá znuděnost ale častěji se objevovala touha udělat další level a naklikat si pár skillů - tedy přesně to, co člověka u těchto her táhne kupředu.
Nakonec jsem si vypracoval ohnivého (překvapivě) kouzelníka s příměsí nekromancie a mojí nejčastější taktikou se stalo naběhnutí mezi armády nepřátel, zkamenění a ničení nepřátel pomocí aur, zatímco mé monstra a kolegové ničily všechno okolo... nutno dodat, že jsem nasbíral rekordní počet úmrtí neboť jako kouzelníček bez zbroje bych měl spíše odstřelovat nepřátelé zpovzdálí. Což jsem sice taky dělal ale méně často.
Ještě je tedy před námi poslední datadiskový akt, ale jestli dotáhnu do konce i ten aktuálně nevím, už jen protože dnes beru knihu, vrhací hvězdici a vyrážím na několik dní do míst, kde je internet (asi i počítač) vcelku neznámým vynálezem. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat