pátek 29. srpna 2014

Deaktivoval jsem se... Konečně.

6 komentářů
Ale abych pravdu řekl tak skutečně svádím boj - nejradši bych tam hned zase přihlásil... A o čem, že to mluvím? O Facebooku. Proč jsem jej deaktivoval? Na jak dlouho? Co od toho očekávám? 


Při jedné z mnoha svých bezesných depresivních unavujících nocí jsem jako vždy dlouze přemýšlel. Ve čtyři hodiny ráno jsem vzal do ruky telefon, otevřel Facebook, vyhledal deaktivaci a potvrdil. Bylo hotovo.

PS: Tenhle článek si píšu hlavně pro sebe - jako vlastně všechno tady - jednak mi zveřejnění dává další důvod u svého rozhodnutí chvíli vydržet a druhak jsem si to u jeho psaní celé pěkně v klidu zhodnotil, obhájil a došel k závěru, že jsem udělal dobře. :) 

Facebook je skvělý nástroj na komunikaci, organizování akcí a dokonce i na získávání novinek z různých oblastí lidského poznání, ale nic se nemá přehánět. Já si už dávno uvědomil, že většina času na něm strávená je srovnatelná se zíráním do zdi, jen vás občas dokáže pobavit, naštvat a jak se v poslední době stávalo mně - zkazit náladu. A zkazit náladu si dokážu dost dobře sám, takřka kdykoliv, nepotřebuji k tomu tedy žádnou další pomůcku. 

Jasně, není nic jednoduššího než si jej promazat a negativní vlivy dát pryč. Jenže... 

Důvodů proč jsem se proto rozhodl bylo víc. Jednak jsem do budování svého úžasného profilu od doby kdy mi bylo řečeno:"A máte všichni Facebook? Na univerzitě ho potřebujete..." vložil opravdu mnoho času a energie ale nemyslím si, že přínosy to vyrovnali...  

Jenže já si v poslední době zvykl jej zapínat hned po příchodu z práce a vypínat až před spaním, s tím, že jsem pak kontroloval "důležité zprávy" ještě ráno na telefonu před odchodem. Jednu chvíli k tomu byl důvod, ale tak nějak jsem v tom pokračoval i když pominul, co pominul - naopak mě začal štvát... Neříkám, že dříve jsem u něj netrávil spoustu času ale před pár dny jsem si prostě řekl, že už to stačilo... 

Ten den mi  někdo dal vědět, že se chystá smazat všechny naše společné přátelé i mně. Hmm. Začal jsem nad tím přemýšlet a došel k závěru, že to není v jistém ohledu vůbec špatný nápad! A tak jsem se smazal sám. 

Důvodů jsem si našel několik. Nejpodstatnější je, že mě štval ten zbytečně promrhaný čas - dříve mi to tolik nevadilo - ale poslední dobou mám tolik jiných skvělých věcí, které můžu dělat ale prostě se k nim co je týden dlouhý nedostanu... Jak nedostanu? Protože jen kouknu co je nového (většinou nic) a najednou je celý den je v háji. :D

A víte co? Po hodinách stráveném na Facebooku se necítíte odpočatě, ale naopak unaveně, vydeptaně... Ta nekonečná sypačka informací, které vás většinou nezajímají prostě umí vyčerpat. 

Mám tu spoustu rozkopaných projektů a nápadů, spoustu rozečtených knih, učím se kreslit, padám s kola, včera mi přišel nový luk a od příštího měsíce mi přibude kurz angličtiny a znakové řeči... Cílem tedy je využít nově vzniklý čas na tyto a další zajímavě věci.

Když pominu lidi, se kterými se vidím každý den, komunikuji jinde či příbuzné, tak si toho, že jsem si deaktivoval účet všimla snad jen jedna kamarádka. Což je pozitivní, protože teď vím, že jí stojím minimálně za smsku. :D

Proč být v kontaktu z lidmi, kteří si ani nevšimnou (anebo jim nevadí), že už s nimi v kontaktu nejste?

Každopádně to neznamená, že končím nadobro - tedy, nestanovil jsem si žádné jasné termíny - jen chci pauzu. Podobně jsem to před delší dobou udělat s webem - hlavně zpravodajskými portály - nainstaloval jsem si blokovací plugin a spousty stránek hodil do black listu. Funguje to. Zvyk plnit si mozek zbytečnými informace brzy přejde a teď už novinky čtu jen občas - abych se udržel v obraze, nikoliv protože nevím co jiného dělat. Podobně to snad dopadne i teď - odvyknu si jej mít zapnutý pořád a budu na něj chodit jen když budu potřebovat/chtít komunikovat, organizovat či si prostě na chvíli oddechnout při lajkování veganských obrázků. :)

Pak třeba přijde na řadu počítač. To bude řádná deaktivace. :D

úterý 19. srpna 2014

Pátý zombie kemp 2014

5 komentářů
Pekelný kočár z nebes nám za smrticích laserových paprsků z vesmíru přinesl další zombie kemp! 
A samozřejmě to opět stálo za to. :)

Akce měla začít po dvanácté hodině, takže jsem po probuzení v klidu poklidil, naplánoval poslední věci, nachystal si mapy a poznámky (a zapomněl si je vzít), posnídal jsem toast s majonézou a vyrazil vstříc novým zážitkům.  

Úvodní setkání proběhlo již klasicky na hlavním nádraží nejkrásnějšího města vesmíru - Brna. Kdy jsme se kvůli přísně nudným důvodům sešli jen tři - Já, Play3r a Voyager, takže jsem je dle plánu provedl městem až ke mě na byt, kde jsem si dal další toast s majonézou, pustil kolegům humoristický norský nazi-zombie film Dead Snow 2 a znovu vyrazil do města pro Sybrakose a jeho silně mocný luk, se kterým se prý v autobuse dá dělat dobrý dojem na děvčata - taky bych si měl jeden koupit. :P


Po další procházce skrze město jsme vyčkali na Nebožku a pak se všichni společně (řádně ozbrojeni) vydali prozkoumat přírodní krásy jižního Brna. Viděli jsme řeku, pole, kačeny... Počasí se tvářilo vlídně a tak jsme mohli v klidu začít trénovat své dovednosti v ostrostřelbě a pak jsme samozřejmě docela brutálně zmokli. :D






Po oschnutí a krátkém odpočinku (a dalším majonézovém toustu) jsme vyrazili řádit na Laser Game. Na místě naše počty dočasně doplnil Tom a Oliver a tak jsem se mohli pustit do arény. Dali jsme si jednu akční a druhou týmovou. Je to dobrá sranda u které se člověk dokáže řádně zapotit. Nejvíc největším zabijákem se stal a to zcela samozřejmě - Firejs. ;)

V rámci odpočinku jsme si zaskočili na Tortily (takové ty placky nacpané nějakými věcmi) - Já zvolil vegetariánskou a ostatní v rámci potěšení ze strachu, bolesti a utrpení nevinných živých bytostí, ty s obsahem nasekaných mrtvol.* Naštěstí byly všechny s dostatkem jakési pseudo majonézy a tak skončila na oblečení, zemi a dokonce i v jedné úžasné kabelce... :)

*propaganda musí bejt... :D

Přišel čas vyzvednou věci a vyrazit do temných lesů na severním okraji jihomoravské metropole. Po dlouhatánském bloudění za světla baterky,  jsme zaslechli zvuk muziky a světlo ohně! Byly jsme spaseni... A uvítáni několika podnapilými osobami - Chekotayem, Linotem, Sofem a Toudim. :)

Klasické diskuze, ochutnávání, kytara, zpěv, ženy... A noční výšlap do kopce po rozmočené a trním zarostlé cestičce doprovázený ohňostrojem, ze kterého jsme přes koruny stromů neviděli ani prd. Leč ten krátký pohled na osvětlené paneláky za tu námahu jistě všem zúčastněným stál! :)

A pak už postupné odpadávání účastníků do přilehlých stanů, kdy se jen jediný a vskutku hrdinský Firejs rozhodl zůstat venku, hlídat tábor a při pozorování hvězd rozmýšlet nad smyslem života. Anebo možná už jen neměl sílu na to aby se odplazil do stanu... :D





Ráno jsme byly navštíveni a občerstveni Viky a Frantou. Vyzkoušeli jsme si všemožné ultracool náčiní - vrhací nože, sekery, hvězdice, které milí účastnící kempu donesli na svých mocných zádech a pocvičili taktickou střelbu s jakoby palných zbraní na přilehlé lesní cestě. A vůbec si tak všemožně hráli. 









A samozřejmě přišla řada i na další tréning lukostřelby, přecejen se tři luky naráz nesejdou každý den, takže se to muselo řádně využít. Vystřelili si snad všichni, takže pohoda.








Pomalu se blížil konec a tak jsme před druhou hodinou zabalili tábor, vyrazili vstříc svým běžným životům a milovaným toustům s majonézou...

Děkuji Nebožko, Sybrakosi, Voyagere, Play3re, Chekotay, Viky, Linote, Sofe, Franto, Toudi, Tome i Olivere. Věřím, že se zase brzy uvidíme.

PS: Pravopisné chyby, nesmysli a hovadiny v článku hlaste bez skrupulí v komentářích - děkuji.

středa 13. srpna 2014

Brutal Assault 2014

2 komentářů
Brutal Assault je hudební festival pro děti, mládež a těhotné ženy, na který se mě snažili přátele vytáhnout několik let... Úspěšně jsem odolával jejich nátlaku, ale své neúčasti minulý rok - kdy tam hráli In Flames - jsem trošku litoval ale nakonec si svou nejoblíbenější kapelu, která ničí mé uši už dobrých deset let užiji v Praze na mé narozeniny... Každopádně se stal "velký fesťák" a "vidět In Flames naživo" položkou na mém Bucket Listu a příležitost zaškrtnou něco v seznamu se neodmítá.
 
Během čtyř dní zahrálo sto kapel před cca patnácti tisíci lidmi mezi hradbami pevnosti Josefov. 
 
Dalo mi to docela zabrat. 
 
Pár hudebníh zážítků nabizím zde:
 
Největší masakr v mém dosavadní životě proběhl u Architect, kdy jsem nadšeně v lítl přímo do kotle a ve svých prvních velkých "wall of death" dostal mimo jiné loktem do zubů, do břicha, do zad... Prostě paráda. Závěrečná "These colours don´t run" mě na živo nadchla.
 
Největší představení měli Amon Amarth - plno ohňů, výbuchů, překvapení a samozřejmě i skvělá muzika... Pár let zpátky jsem si občas jedno jejich album poslechnul... Takže jsem si to užil.
 
Největší diskotéka byla na "techno industrial darkwave" Combichrist, který jsem prostě chtěl vidět i když jsem je zaslechl jen občas... Hudbu mají sice krapánek stereotypní ale před podijem to bylo divoký až jsem měl potíž to po několika předchozích dnech ustát a tak jsem se brzy se odsunul vzad. :)
 
Největší nostalgie přišla poslední večer se Soilwork. Jediná kapela na akci, kterou jsem kdysi vážně aktivně poslouchal a tak jsem mohl důkladně zavzpomínat na mládí. Tak parádní zážítek, že to přebilo veškerou únavu a já pak chvíli lítal po areálu jako zplašenej. Pak už jsem se jen ploužil a ploužím do teď. :D
 
Pět dní ve stanu, na nohách, s nedostatkem spánku, plné nezdravého jídla a hnusného piva, později nahrazovaném limonádou a ciderem, doplněného procházkami, uměním a koupáním (tak snad po třech letech jsem byl zase v bazénu) a vůbec různýma aktivitama stálo za to a svým vlastním způsobem jsem ti o užil.



 

sobota 2. srpna 2014

Zavřít dveře a hledat nové...

2 komentářů
V poslední době se toho v mém životě děje hodně - více než kdy dříve a musím se přiznat, že se spoustou situací si nevím rady. Zažívat každou chvíli nové věci, poznávat svět a posunovat se vpřed za svými sny je úžasný pocit ale trochu náročný. Ubijí mě to a zároveň vyvolává úsměv na tváři. 

Začínám mít pocit, že ty časy, kdy jsem vysedával celé dny, týdny a roky v osamění u počítače jsou prostě pryč. A vlastně ani nechci aby se vraceli. Dobrá pořád u počítače vysedávám ale už nikoliv protože nemám vůbec nic jiného... Například dnes ráno jsem se vzbudil pod modrou oblohou a nasával postapocalyptickou atmosféru opuštěného statku, abych si uvědomil, že jsem se na té párty, kam chodím každý rok, skutečně dokázal celou dobu bavit. Snad vůbec poprvé a pochopitelně bez nutnosti se opít do němoty...

Litva, Vídeň, Underground techno párty, dělání průvodce po Brně v angličtině, jednání s klienty, práce, jedna dívka... Zamilovanost, vztah, rozchod, trápení, znovu setkání... Prostě to bylo parádní i když se to nakonec bohužel nepřetavilo do něčeho většího. Dveře jsme asi nadobro zavřeli a i když má mé srdce pořád pochybnosti, mozek říká, že to bylo správné rozhodnutí, protože jinak by trápení (to mé) jen pokračovalo dále. Každá minuta ale stála za to a to jak ty příjemné tak nepříjemné. :) 

Minulý víkend jsem celý strávil na Slovenských hranicích a dokázal něco co bych do sebe nikdy neřekl... Ušmatlal jsem šílený noční pochod smrti od začátku do konce - nevzdal jsem to, i když jsem byl na hraně - celou cestu. Byla to paráda a i když mě stále bolí nohy, tak mi to vyvolává úsměv na tváři. Není většího činu, než překonat sám sebe.  

Zaměstnání je také v řešení - dostal jsem nabídku prodloužení smlouvy na další rok, ale každý den přemýšlím, jestli jí podepsat... Je to co dělám vážně něco co chci dělat ještě dalších pár let? Dává mi to ještě pořád něco více do života? Nebo tam chodím jen pro ten mrzký peníz? Zavřít dveře a hledat nové?

Mám tu jedny nové - možnost OSVČ, ale dokázal bych se tím uživit? Pokrýt své nízké životní náklady určitě ano, ale co splnit si i nákladnější sny? Nejsem si jist, takže to do brzké budoucnosti vidím na kombinaci zaměstnání a práce. Což vlastně dělám už teď...

S každým dalším novým zážitkem, splněným cílem či překonáním sama sebe roste můj pozitivní výhled do budoucna, radost ze života i sebevědomí. Prostě si užívám výsledky mnohaletého boje, který jsem sváděl (a ještě dlouho budu) sám se sebou. Věřte mi anebo ne, ale pokud se vám cokoliv ve vašem životě nelíbí tak stojí za to se snažit to změnit - jen počítejte s tím, že to nebude lehké. Je třeba vytrvat a znovu a znovu se zvedat ze země, dokud to nepovolí. A nakonec povolí... 

A teď už klepe na dveře můj první Brutall Assault... Uff. :D