pátek 28. srpna 2015

Skočil jsem z mostu

6 komentářů
Přelézt zábradlí, podívat se dolů a skočit.  

Jak jednoduché. 

Kdo mne zná, tak si zajisté všiml, že mi výšky nedělají zrovna nejlíp a to ani ty, jenž nejsou příliš vysoké. Slézt metr vysokou zídku je pak odvážný čin hodný řádné sebechvály.  Příležitost skočit přišla a já samozřejmě nemohl říci ne. I když pod dohledem odborníků a omotán lanem. 

Skákalo se v krásách Dalešické přehrady z 25 metrů vysokého mostu. Objednáte se a přijdete. Na místě už jen nahlásíte své jméno a usměvavá slečna se vás zeptá - tak co? Jdeme na to?  

Pak už jen obalen karabina a lany přelezte zábradlí a potud dobrý. Držíte se. Nohy zapřené a prsty pevně stisknuté. Jste připraveni se odrazit zády směrem do neznámých hlubin.  

3. 2. 1. Teď.  

A nic. Žádné přikrčení a odraz se nekonal. Končetiny mně neposlechli. Samozřejmě.   

3. 2. 1. Teď. 

Uff. Lehký odraz a pak už jen... Šílené rychlá změna. Nic. Najednou necítíte vůbec nic. Zatmění. Rozmáznuté vidění. Tam někde v dálce je lano - dle instrukcí jej mám chytit - natahuji ruce - je to jak ve zpomaleném filmu - vidím jen lano - zbytek je kolem mně sviští neskutečnou rychlostí - mám ho! Chytám se jej a v tu chvíli se ozve výkřik nezměrné hrůzy a zároveň oddechu. Prosvištím pod mostem a letím zase nahoru. Po otočce už začínám zpomalovat. A znovu vidět. Nakonec si užívám pohupování sem a tam. Čím dál pomalejší.  

Pak už jen poslouchám instrukce, odmotávám lano a slaňuji další desítku metrů pomocí karabin. Nohy dopadají na loďku, klesám na kolena a pouštím lano. Konečně.  

Už chápu, že sebevrahům trvá tak dlouho než skočí - až se často nakonec přemluví a přelezou zábradlí zpátky. Ten pud sebezáchovy prostě funguje i když víte, že před vámi skočilo půlmilionu lidí a nic se jim nestalo. Ten volný pád - kdy necítíte vůbec nic - prostě jste v prostoru a vše kolem vás letí pryč - trvá sice jen pár vteřin ale mozek to po chvilce dokáže řádně zpomalit takže věřím, že letět dolů, bez lana, vám dá dostatečně množství času na si to rozmyslet... 

pondělí 17. srpna 2015

Nukleární úder 2015

2 komentářů
Nukleární úder sice není tak drsná taktická survival akce jako Zombie Kemp, neboť kolegové s Vaultu šílené brahmíny už na to holt nemají věk... (vyplazený jazyk) 
Ale i tak je to akce vcelku příjemná. Pojďte nahlédnout.

Cesta do dalekých krajů začala velmi propracovanou strategii běhání kolem Zvonařky. Takticky jsem nesledoval telefonní zařízení a byl překvapen, že skupina dobrodruhů nečeká na smluveném místě (příště nezapomenu udat jeho polohu) načež jsme čekali na odvoz, který zase čekal na nás. Manévry pro zmatení nepřítele jsme dovršili zatočením na opačnou stranu hned na první křižovatce.

Dojeli jsme.

Byly jsme uvítání soutěží komunitních kvasičů, kdy se nás Chekotay snažil opít svým demižonem Cideru a Sof mu zdatně konkuroval bezovým Zrakomlatem neboli Vrtulníkem, protože prostě proto. Já osobně se nedokázal rozhodnout, která ze dvou tekutin je lepší. Každopádně se to vypilo všechno, protože to bylo dobré.

Ráno jsem poznal dalšího člena výpravy. Papouška Papagaye.




Sobotní dopoledne bylo zaplněno Underkejčovým povídáním o kostech, historií a rukodělnou činností - kdy si každý mohl vyzkoušet jak pralidé vyráběli hroty šípů, hřebeny, prsteny a párátka pomocí nástrojů zakoupených v supermarketu za škeble. Musel to být tehdy drsný život. Ti nejšikulovatinštější (tzn všichni) byly pak odměněny zátkami, radostí a gratulacemi obecenstva.  




Druhý workshop se věnoval zdravovědě - a hlavně zaškrcování prostřelených končetin a jejich přípravou na amputaci. Vypozorovali jsme rozdíl mezi moderními nástroji a klasickou gumovou gumou - kterou jsem se jal vyzkoušet. Zaškrtit si ruku "zavalenou kamenem" pomocí zubů bylo zajímavé a po správném utažení velmi nepříjemné - funguje to. Dokončení amputace pomocí švýcarského nožíku jsem se rozhodl odložit na příště.

Kdo chtěl si mohl vystřelit pár šípu s mého kladkového luku. Leč bohužel se nám nepodařil zajistit kvalitní střelecký prostor a tak se více času hledali šípy, nežli se střílelo. Vědecky jsme dokázali, že kupky sena šípy nezastaví...

Poté jsme se vyrazili slunit k místnímu rybníčku. Bylo pěkné počasí, takže jsme většinově naskočili do plavek. Navíc jsme sebou přivezli loďstvo i letectvo. Pro pobavení se Necro rozhodl pokračovat ve zdravotnickém workshopu a profesionálně si pořezal prsty - Sof jej poté kvalitně odoperoval. Bohužel neprovedl kyretáž. :(





Já jsem si hloubkovým potápěním způsobil přetlak v hlavě - a došel k pocitu, že mi vybouchnou ušní bubínky - což se bohužel postupně zhoršovalo až jsem po příjezdu k chaloupce raději strčil hlavu do spacáku a špunty do uší (Toudiho dar z loňského vemena) a potichu trpěl. Naštěstí se to časem zlepšilo a já se mohl vrátit do kolektivu oslabit bolest popíjením vody. :D

Večer jsme si pak zopakovali Chekyho přednášku o rostlinách z Junktownu a pokračovali filmem Six String Samurai, který u mnohých vyvolal nadšení, protože postapo s bandity vystřelující katapultem žvýkačky nevidíte každý den - já jej však viděl nedávno a tak jsem se odebral k potůčku, checknout facebook (nic zajímavého se nestalo), popíjet pivo, za jemných melodií metalcoru pozorovat hvězdy a dumat nad smyslem života.

Po filmu se vytvořil debatní kroužek o Faloutu, kultuře, světě a používání koní na různé způsoby... Ehm. Skupinka pod tíhou různě upravené vody postupně odpadávala.

Ráno jsme se vyrazili vědomostně obohatit do proslulého muzea Vidlí - kde jsme si mohli sáhnout na vidláka pro štěstí, hodit si vidlemi a uklízet kobylince - k čemuž se žádný dobrovolník nepřihlásil. :)





Při odchodu jsme s malým Justym jsme zvolili adrenalinovou cestu skrze potok, ale co čert nechtěl! Voda se ukázala být vskutku mokrá - ale alespoň jsem měl důvod chodit chvíli bosky a zapíchnout si třísku do palce!

Načeš už se balilo, chvíli se střílelo s Play3rova olympijského luku (ani tentokrát kupky sena neobstály) a pak jsem se pokusil ustřelit si palec vzduchovkou. Poté se opět balilo.




Nakonec jsme vytvořili rojnici a několik hodin hledali klíče, které si Toudi takticky ukryl mezi deky, aby nás mohl zabavit jejich hledáním - takový team building stmelující skupinu.

Rozloučení bylo v duchu agresivních vos a diskuzí na téma krmení hadů. Tedy veskrze dojemné.

Nakonec se družiny rozjeli do dalekých dálav a ta naše udělala poslední úhybný manévr před nepřítelem - přijeli jsme k moravské metropoli z východu, takticky jej objeli spodem a tvářili se jakože jedeme z Prahy. Všichni byly úspěšně zmateni.

Atom! Atom! Atom! Bůůůů...

Komplet foto: http://zombiekomunita.rajce.idnes.cz/Nuklearni_uder_2015_Nuklearna_Gula/

úterý 11. srpna 2015

Chorvatsko, Baška

0 komentářů
Strčil jsem nohy do moře
Bodla mě vosa.
A pak jsem si vzpomněl na to, že neumím plavat.

Zatím jsem u moře nebyl a popravdě mě ani nějak nelákalo, ale nějakým způsobem se dostalo na můj seznam. A když jsem uviděl nabídku mikrovýletu do Chorvatska, tak bylo rozhodnuto. Co je na seznamu... Však to znáte.

A můžu říct, že to bylo fajn. Ostatně jako vždy.




Cesta byla standardně autobusová. Začala tříhodinovým zpozděním a výměnou dvoupatrové autobusu za starší kousek - jenž už nastoupil cestu svého pozvolného rozkladu. Tablety, pohodlí ani horká čokoláda se samozřejmě nedostavili, ale není na co si stěžovat - stálo to ušmudlaných 999 Kč na osobu - tam i zpět. Ano - platila se jen cesta, program, pojištění, potraviny si každý zajišťoval sám. Prostě absolutní lowcost. Odhad ceny cesty dle Student Agenci je 2400 Kč, více jsem nepátral.

Pobavilo mě, že někteří spolucestující hned po nástupu naplnili legendu o řízcích s chlebem - a mám pocit, že jsem je zahlédl i na pláži. Naše výprava bohužel tuto Českou tradici nedodržela a vezla si jen jablka a banány.

Hned zrána bylo co pozorovat i s okýnka autobusu - serpentiny, útesy, skaliska, díry, lesy, kamení, pobřeží, kamení, kamené zídky, suchá tráva, kamení... To u nás prostě nemáme. :)

Dorazili jsme v plánovaný čas - tedy v osm hodin. Autobus nás vysadil na parkovišti jednoho z hotelů, asi tři minuty chůze od moře. To bylo krásně čisté, průzračné a slané! a pochopitelně plné lidí (a agresivních vos). Ale naštěstí stačilo jít kousek stranou a člověk měl trochu klidu.

Historická část městečka byla pěkná, úzké uličky, malé dvířka, všude samé schody - mají svou atmosféru - zbytek města postavili v poslední letech a jde hlavně o generické vilky, hotely, restaurace a ošklivé kempy. Městečko je svou velikostí srovnatelné s většími českými vesnicemi. Líbilo se mi, že bylo hezky udržované - hlavně skrze množství turistů překvapí jeho uklizenost.




Navštívili jsme také místní park a zkusili okouknout pár památek - zely prázdnotou. Lidé tu buď leží na pláží anebo se v kempu/apartmánu koukají na televizi. Tenhle typ dovolené není prostě nic pro mě a tak jsem měl radost, když jsme potkali pár lidí jenž se procházeli po zdejších hřebenech.

Co se koupání týče. Tak to bylo fajn.
Až jsem si říkal, že by bylo dobré chodit k vodě častěji než jednou za tři roky.
Voda byla slaná. Pálila v očích. A zároveň byla na žhnoucím slunci osvěžující.

Slunce bylo pekelné a zjistil jsem, že když si veganským krémem na opalování namažete jen ramena - tak to nestačí... Ale naštěstí jsem obdržel snesitelnou míru s červenání... :)

Dopoledne jsme byly na jedné straně, kousek od lodí a užívali si relativní klidu (narozdíl od středu pláže) a poté jsme se šli skrýt před sluncem pod útes na straně druhé. Přečkali jsme nejsilnější sluníčko a znovu se okoupali. Pláže jsou tam ryze kamenité (pod útesem ultra kamenité) a brzy jsem pochopil proč má na sobě tolik lidí koupací botky. Zkuste se projít pár metrů po kamení po hodině ve vodě... Je to dřina. :D





Být na místě více dní, tak vyrazím na procházku po přírodě - hlavně tedy po místních skaliskách, které jsou protkány stezkami od českého svazu turistů. Více než jeden den bych na té pláži asi nevydržel.

A co vy? Byly jste u moře? Naplnili jste řízkovou tradici?